Slunečný den, cyklon zažehnán, vše se zdá být v pořádku.
Je týden po menších hrátkách Ity, cyklonu kategorie 1. Jen takový větříček to byl, říkala jsem si.
Drobné větve z ulic jsou už dávno posbírány, zlomené stromy pokáceny, voda prozpěvuje zpět ve svých korytech, úsměvy lidí stále zdobí tváře.
Byla Velikonoční neděle. “Má Trinity, dlouho jsem nespočinula ve Tvém objetí, dlouho jsem Ti nezpívala své nejhlubší smutky. Kdy naposled jsem Ti řekla, jak šťastná s Tebou jsem?”
A tak jsem se vydala. Na místo bezpečí, na místo absolutního klidu. Do stále otevřené náruče zátoky na Trinity Beach.
Tenisky mě donesly až k prvním vlnám oceánu. Zatím nic netušíc se rozhlížím a přes ostré paprsky nevidím za roh. Jsem opět na chvíli šťastná a těším se pod své dvě “vrby” – palmu a listnatého urostence. Z toho místa se mi vždy jevil život lehčí. Osvěžující pohled vpravo, plný zelených kopců v dáli. Uklidňující pohled vlevo na divoké kameny, se kterými jen tak něco nehne. Nadějeplný pohled vpřed na oceán, který nikde nekončí. Pohled vzhůru na listy dvou odlišných stromů, jejichž doteky se vzájemně hýčkají a věří, že spolu vše zvládnou. Pohled vzad na divoce zarostlý kopec ve mně vzbuzoval nespoutanost a řád, kterému nemusím rozumět.
Horký písek pod mým vláčným tělem a voňavý vánek mi připomínal, že tady a teď je ta neopakovatelná chvíle, kdy mám nechat vše být a pocítit, že tohle je ráj.
Pomalu se blížím a těším se, že tu nirvánu zažiji zase. Jak snadno si na ten pocit člověk zvykne. Jak lehce uvízneme v pasti jistoty, že nám ten pocit někdo nebo něco poskytne na objednávku. Věřila jsem tomu.
Ještě pár kroků…do srdce se mi vryl údiv. Údiv nad zkázou pro mé oči, nad sílou přírody, údiv nad maličkostí mě samé a pomíjivostí okamžiku. Nečekané překvapení.
Vše je jinak, než mělo být…bordel, zmatek, zklamání. Jsem tu vůbec správně? “Máš úplně jiný šat a vůbec Ti nesluší!” Nikdo kolem není, takže se můžu hluboce a s chutí politovat. Padám na kolena do horkého písku a ptám se “Kde je ten ráj? Kde je má Trinity? Ježiši, MÁ Trinity???“ Až jsem se zarazila. Nic nebylo, není a nebude mé…vždy jsem to věděla, ale ta síla prožitku!
Příroda na objednávku nepracuje a co je dnes nemusí být zítra. Jedinej, kdo si tu stěžuje široko daleko na nespravedlnost a bolavou ztrátu jsem já. Nedá mi to nechápavě se ptát: “Jak můžeš být tak klidná, Trinity? S vámi, kameny to zase ani nehlo. Vy, zlámané stromy, odpočíváte oddaně v písku smíření, že nadešel váš čas. Ty, pláži, učíš se žít v novém kabátu s kořeny odhalenými, vodou omílanými. To jen já tu pláču…Kde jste vy, mé vrby? V jakém stínu teď budu rozpouštět žár beznaděje? Vy tu nejste vůbec…”
A přesto, v tom zmatku, slyším její klidný hlas: “Změna je krásná, ten ráj zůstává…jen koukni se líp.”
To, co se zdá, že zůstane pro nás věčné, žije, přetváří a umírá si ve svém vlastním rytmu. V životě jsou chvíle, kdy je třeba jen oplakat a žít dál. Bez diskuzí…
A tak si říkám „Veselé Velikonoce!“